Zhroutit

Potřebuju se zhroutit!

Zhroutit se, abych se mohla znovu složit. Bez toho se nepohnu dál. Jenže nejde to. K tomu, abych se mohla v klidu zhoutit, potřebuju bezpečné prostředí. Jako zlobivé zuřící dítě, které se v pevném matčině obětí rozpláče. A pak se uklidní. 

OK, nepotřebuju nutně matčinu náruč. Ani náruč kohokoliv jiného. Bylo by to sice fajn, ale kde nic není, ani Smrtka nebere. Takže si klidně vystačím sama. Stačí mi právě to jediné - bezpečné prostředí. A to se nehledá lehce. Bezpečné prostředí není v práci, kde musím alespoň obstojně fungovat a v zájmu zachování důstojnosti udržet jisté dekórum. Doma nebo mezi přáteli to taky není snadné. Všude je totiž pořád někdo jiný, kdo zrovna potřebuje podpořit. A tak já, někdy snad i nezávisle na mojí vůli, v sobě seberu všechnu sílu a optimismus a nadhled a podporuju. A naslouchám. To někdy úplně stačí. Většinou to funguje. V takových situacích prostě najíždím na podporujícího autopilota. A je to skvělé, mohlo by se zdát. Myslím teď pro mě. Jaké je to pro druhou stranu, to hodnotit nemůžu. Taky se to liší případ od případu. Ale u mě samotné - paráda, ne? Najedu do *všechnobudedobré,uvidíš* hladiny, a tak bych pak sama měla být v pohodě. No jo, jsem, jenže jak dlouho! Pouze do té doby, než se rozloučím se snad utěšeným předchvílítrpícím. A pak do toho zase spadnu.

Proto se potřebuju konečně zhroutit, nebo se v tom budu pořád motat! Prostě se rozpadnout a znovu vytvořit. Ne slepit. Vytvořit. Čistě, bez slepovaných míst. Znovu povstat jako Fénix. 

Třeba to vyjde dnes večer...

Držte mi palce...