Vítejte na blogu, který jsem založila s cílem sdílet vše, co budu zrovna potřebovat sdílet, ale v "reálném" světě to nebude aktuálně (nebo vůbec) možné. Ano, je to trochu terapie, místo, kde si chci dovolit svobodně projevovat svoji neurotickou stránku. Jestli to bude někdo číst, není jisté a je to i vedlejší. Mně úplně stačí, že se "vlk nažere, ale koza..."

Smrtka se hlásí po delší době. Neměla moc co psát, což znamená, že byla celkem vyrovnaná (v mezích její neurózy). Ale teď je Smrtka-neurotička smutná, a tak zase usedla k počítači, aby se svěřila "papíru". 

Je smutná, protože by chtěla sdílet. Sdílet své srdce, svoji lásku. Proč to teda nedělá? Logická otázka. Protože má strach. Má strach naplno otevřít své srdce - nejen pro její blízké, ale i pro "cizí" lidi, pro každého, pro každou bytost. Jo, u zvířat a dětí to jde samo. Ale u dospělých lidí je to kámen úrazu. Sama se blokuje a omezuje.

Už brzy se vydám vstříc novým krajinám, ve kterých jsem zatím nikdy nebyla. A jsem opravdu ráda, že mám tuhle možnost vypravit se do neznáma a změnit na nějaký čas vzduch. A proto se těším. Zároveň mám ale i strach, pochopitelně, protože absolutně nemám tušení, co mě tam čeká. Tedy, absolutně, nějaký rámec mám, ale to je tak všechno. Neznámá země, neznámý jazyk, neznámí lidé.

A tak ve mně pozvolna vzrůstá napětí, které je překrýváno přípravami na cestu. Ne, není to poprvé, kdy jedu sama do neznáma. Však také moje předchozí zkušenosti nebyly úplně bez problémů. Ale těm se asi nikdo nevyhne. Jen se člověk nesmí nechat zaskočit a nesmí propadat panice. Uáááá, ať už jsem tam!!!! :-D

Dnes nastal zlom. Konečně! Moje nejistota je pryč, už vím, kde a kdy budu. Náhle se to všechno prolomilo. Ještě dnes ráno jsem si připadala jako v nějaké podivné smyčce. Jako když se chci mermomocí hnout, ale nejde to. Jako bych byla přilepená. Jenže potom se změnily vnější okolnosti a já jsem od té doby hned stabilnější. A nabírám opět obrysy... Ráno jsem byla ještě jako balónek naplněný vodou. Pohybuje se přeléváním. A já byla jako v slzavém údolí. Pocity bezmoci střídaly pocity zbytečnosti a promarněnosti. Jako že jsem život projela. Sice (snad) ještě neumírám, ale i tak na mě šly takové myšlenkové stavy. 

K tomu navíc vybublávala moje snadná zneužitelnost. V mnoha případech takřka nemám hranice. Rozpíjím se, tudíž jsem snáze schopná pochopit druhé lidi. Vyslechnout je a pochopit. Pozvednout je. Nebo se o to alespoň pokusit. Pokud jde o ostatní, tak jsem totiž nenapravitelná optimistka. Na všem se snažím najít něco pozitivního. Je pro mě přirozené lidi podporovat. Ovšem sama jsem tou "bosou kobylou", překvapivě :-D.

Myslím, že se mi konečně podařilo to zhroucení. Sice začínalo pozvolna už před pár dny, ale až teď mám pocit, že skutečně probíhá. Hurá, měla bych říct. Jenže není to příjemné, když jsem právě v tom procesu. Ale, jak měl snad říct Churchill, když jsi v pekle, nezastavuj se! (nebo tak nějak). A proto zkouším pokračovat v cestě, sice pomalu, ale jistě. Krůček po krůčku, skrz temný les, na jehož konci jistě čeká světlejší místo. Zasvitlo mi už včera večer. Po dlouhé době jsem se přinutila k fyzickému cvičení (předchozí dny jsem na ně neměla ani pomyšlení, jen jsem si četla nebo unavená polehávala), a to mi o dost zvedlo náladu. Takže endorfiny mi, zdá se, fungují. 

Nebaví mě se nějak "utápět v žalu", nemám ráda sebelítost, ačkoliv se k ní sama někdy uchyluju. Nelíbí se mi, když jsem ve stavu, že nejsem schopná pamatovat na ostatní. Jen si v noře lízat rány. K čemu to je? Jenže někdy je to prostě nezbytné. Když už to nechám dojít do takové fáze, tak si pak prostě musím projít tímhle "peklíčkem". A peklo opravdu extistuje. Každý se do něj někdy dostaneme. Za života. Je to totiž stav mysli. Jde jen o to nezůstávat v něm příliš dlouho. To už je zhoubné.

Jako klíště těsně před odpadnutím ze svého hostitele, tak nějak si teď připadám. Ne tak veliká (relativně) ani tak najedená, ale tak nacucaná. Nejsem ale plná krve jako to klíště, ale plná vody. Tedy, nemyslím své fyzické tělo, to má vody přibližně tak, jak tomu obvykle u lidí bývá. Ale mé emocionální tělo je plné vody, jako mrak těsně před deštěm. Ano, to jsem se ze včerejška příliš neposunula. Jenže umírání je proces, někdy trvá sakra dlouho. Než si bytostně připustím, že je opravdu konec. Že už nebude žádné "dál" a "příště". Žádné vize do budoucna. Ano, opět nežiju přítomností. Jen se utápím ve svém žalu. Z vyhořelé lásky. Sice jsem měla pochybnosti, zda je to opravdu láska, jestli to není jen jedna z mnoha mých iluzí. Ovšem, říká se, že skutečnou hodnotu věcí si uvědomíme, až když je ztratíme. Jenže to vlastně pořád neznamená, že teď netruchlím pro tu svoji iluzi, že. Ale skutečná láska je jen jedna. A té se budu držet. Tu v sobě hledat, rozvíjet a snad ji i, v přiměřené míře, vysílat do okolí. Nevnucovat, jen nabízet. Být jako fontána, která má vodu úplně pro všechny bytosti, které by se z ní chtěly napít. A já k tomu dospěju. Jen si nejdřív potřebuju projít tím smutkem. Slovy Radůzy: Chci oplakat to dobře a pak už se s tím nevláčet! 

První povíkendový výkřik zatím nemá jasné obrysy. A přitom toho mám v sobě tolik, co bych potřebovala vykřičet! Možná je toho tolik, že se to všechno dere na povrch zároveň, čímž se ucpává ústí mého ventilu, ať už je jakýkoliv, a navenek tak nemůže proniknout vůbec nic. A tak hrozí nekontrolovatelná exploze. Té bych ale radši zabránila, a tak se v tom bahýnku zkusím trochu pohrabat.

Tak co tam máme? Příčina zoufalství z minulého týdne stále přetrvává. Je to neustálá nejistota, kdy nevím, kde kdy budu. A to je vlastně fajn, protože nikdo z nás vlastně neví, kde kdy bude. Ano, máme (obvykle) nějaké plány a záměry, ale, člověk plánuje a Smrtka mění. A proto v podstatě naše jediná jistota je neustálá nejistota. Nikdo z nás neví dne ani hodiny... A touhle mojí "malou" nejistotou, tou aktuální, se mi aspoň tahle obří a neustálá nejistota připomíná. Vrhá mě do přítomnosti. A tak jí za to vlastně můžu být vděčná. A s tím už se podstatně lépe žije.

Tento příspěvek nebude úplně v duchu prvotního záměru tohoto blogu, ale myslím, že je to naprosto v pořádku. Ostatně jako samsára a nirvána nemůžou existovat jedna bez druhé (nebo, chcete-li, každá mince má dvě strany), tak i neurotička se může občas uklidnit. A tak to mám dnes. Chtělo by se mi nazvat tenhle příspěvek např. Vyčistěno nebo tak nějak, ale obávám se, že někde v hloubi ještě doutná (nebo uhasíná??) bouře. Proč? No protože včera to samozřejmě nedoběhlo. Nezhroutila jsem se podle plánu. Samozřejmě. Co jiného jsem mohla čekat. Když mi v raném mládí (nebo prostě v dětství, ale v takové době dětství, ze které si už všechno dobře pamatuju) zemřel otec a bylo mi to rodinou oznámeno, tak jsem nebrečela. Ani se jinak nehroutila. Zachovávala jsem (už tehdy!) totiž důstojnost a nechtělo se mi dělat před ostatními nějaká dramata. A řekla jsem si, že s tím počkám, až budu sama doma, tj. cca 2 dny. A pak že se jako vybrečím. Samozřejmě, když na to přišlo, tak se žádné záplavy slz nekonaly. Hroucení na povel prostě jaksi nefunguje. Nic nového pod sluncem, že? Já vím. Funguje mi to jenom v případě, kdy ten tlak ve mně je příliš veliký a stále přetrvává a já ho stěží zvládám potlačovat, abych mohla zvládat své aktuální role v zevním světě. Ovšem mně se včera podařilo přes den trochu upustit páru, a tak večer už jsem byla relativně klidná. Smířená. Přistoupila jsem na to, že věci vždycky nejsou tak, jak si je naplánuju. Nebo spíš většinou. Už mi (dávno) není 20, tak bych už sakra mohla být poučená... Jenže na to jsem příliš konzervativní a zároveň v něčem xenofobní. To vlastně souvisí. A přitom stačí tak málo! Prostě přepnout. Jak prosté! Nebude to tak, ale bude to trochu jinak. Sice zatím není jisté jak, ovšem to se ukáže. Brzy. Snad. Až přijde správný čas. Správný čas. Čas... Když nemůžeš změnit předmět (záležitost, cosi), můžeš změnit svůj postoj k tomu, říká můj učitel. A má pravdu. Díky, Drahocenný.

...v úzké návzanosti na Zhroutit

Svěřila jsem se (přes internet) se svými přetlaky kamarádce. Ne s potřebou zhoucení, pouze se svým zoufalstvím a jeho příčinou. Poslala mi odkaz na zvuk padajícího deště. Na uklidnění. Rozbrečelo mě to. Konečně. Sice v práci, ale když musíš, tak musíš! No ne?? 

A tak jsem za ten déšť vděčná - voda spouští vodu a mně se může aspoň trochu ulevit. Ne, ještě jsem se nezhroutila, přecejen - pořád ještě potřebuju udržet pracovní morálku, aspoň v přiměřených mezích. Ale i to málo je dobré. Je potřeba radovat se z maličkostí, ne? 

Ještě ke všemu jsem zašlápla mouchu! Ležela na zemi blízko mého stolu, od rána jsem ji viděla, jak se sotva plazí. Včera jsem ji totiž vytáhla polomrtvou ze skleničky s vodou na kytky. A vypadala, že se zvetí. A dnes leží na zemi. Živá. Aspoň tak napůl, zdálo se mi. Celé dopoledne jsem se jí úspěšně vyhýbala. Jenže před chvílí, v jednom slzavém záchvatu, jsem ztratila bdělost - vnitřní, ale i tu vnější, měla jsem prostě rozpito... A najednou "křup!". A z mouchy je mastný flek. Ach jo. Vážně mě to mrzí. Nedělám si srandu. Nerada beru život. Jakýkoliv. Ať je to moucha nebo něco většího. 

No jo, jsem přecitlivělá. Dnes obzvlášť.