K tomu navíc vybublávala moje snadná zneužitelnost. V mnoha případech takřka nemám hranice. Rozpíjím se, tudíž jsem snáze schopná pochopit druhé lidi. Vyslechnout je a pochopit. Pozvednout je. Nebo se o to alespoň pokusit. Pokud jde o ostatní, tak jsem totiž nenapravitelná optimistka. Na všem se snažím najít něco pozitivního. Je pro mě přirozené lidi podporovat. Ovšem sama jsem tou "bosou kobylou", překvapivě :-D. Taky bych se někdy potřebovala svěřit, ulevit si, nechat se podpořit. Jenže lidi si zvykli na ty role, tak jak jsou obvykle. Ano, můžu si za to sama, já vím. A taky ty role můžu změnit, můžu si vybrat, jakou roli budu hrát. A když se to někomu nelíbí, tak nazdar! Je to nejspíš moje životní výzva, ty hranice. Nebo jedna z životních výzev. Postupně se učím říkat ne. Ale musím v té asertivitě ještě přitvrdit, nebo se asi rozpadnu i fyzicky. A než to dokážu, budu aspoň využívat tenhle blog. Jako terapii. Teda jestli mě to nepřestane bavit.
Ze všeho nejhorší je, když si ty lidi, které já vyslechnu a podpořím je a snad jim i nějak poradím, stejně dál myslí svoje, neb moje podpora nebyla v souladu s jejich představou. To mám pak pocit úplné marnosti. Naštvaně si říkám, že už nikdy! A tak se zlobím, celý večer, abych ráno vstala, víc či míň odpočatá a s novou dávkou optimismu a nadhledu. Jako Prométheus.
Připadám si v tom pak strašně sama. Jako ten císař nebo král, jde jen o archetyp, ne o přesný název. On musí být stabilní, nenechat se vyvést z rovnováhy city a pocity, musí být nad věcí a mít rozhled. A v téhle své pozici je hrozně sám. Sice se může poradit s rádci apod., ale konečné rozhodnutí a zodpovědnost je na něm. A nemůže se jen tak složit a brečet mamince do klína. Musí být důstojný. A tak nějak to mám i já.
P.S.: Samozřejmě se náhle a nečekaně ozval můj Objekt zájmu. A to ve chvíli, kdy už jsem tuhle anabázi považovala za uzavřenou. Zase se to opakuje, ach jo...