Smrtka se hlásí po delší době. Neměla moc co psát, což znamená, že byla celkem vyrovnaná (v mezích její neurózy). Ale teď je Smrtka-neurotička smutná, a tak zase usedla k počítači, aby se svěřila "papíru".
Je smutná, protože by chtěla sdílet. Sdílet své srdce, svoji lásku. Proč to teda nedělá? Logická otázka. Protože má strach. Má strach naplno otevřít své srdce - nejen pro její blízké, ale i pro "cizí" lidi, pro každého, pro každou bytost. Jo, u zvířat a dětí to jde samo. Ale u dospělých lidí je to kámen úrazu. Sama se blokuje a omezuje.
Nemusí čekat na to, až bude mít vlastní děti, kterým by dávala svoji lásku. Nebo part-nera po svém boku. Všude kolem je tolik stvoření, která by mohla obdařit svým úsměvem. A prohřát je, jako slunce prohřívá zemi svými paprsky. A naše tváře. A má na to, Smrtka. Má toho spoustu na rozdávání. Ne, snad není sobecká. Jen se zbytečně drží zpátky.
Víc už netřeba psát, vše vyjadřuje obrázek. Ráda se vyjadřuju v obrazech. Přijde mi to srozumitelnější. A určitě je to univerzálnější.
Edit: A tak to ne. Musela jsem se k článku vrátit a dopsat ho. Nesfouknout to jenom obrázkem. Protože jsem se výše jenom lehce otřela o podstatu "problému". Takže to víc rozepíšu a pěkně v ich formě. Žádné odosobňování. Dobře, alter ego se nepočítá.
Fakt je, že je mi prostě smutno, protože jsem sama. Obvykle mi to nevadí, jsem sama ráda. Spíš nejsem ráda, když vůbec sama být nemůžu, to mě po čase začne zmáhat. Ale někdy na mě samota prostě dolehne. Jako dnes večer. Poprvé po mém odjezdu z rodné země. Jsem v podstatě v ráji - teplo, ale ne příliš, slunko, voda, stromy, ptáci, klid... Krása. Lidé milí a přívětiví, ochotní a laskaví. Jenže každý večer usednu sama ve své chýši. Naštěstí v "chýši" mám internet, a tak se můžu zkontaktovat se svými přáteli a s rodinou. A tak jsme si možná i o něco blíž, než když jsem v ČR, protože to spolu paradoxně tak často nekomunikujeme. I když jak s kým. Každopádně, po mém odjezdu se spousta lidí zajímá, jak se mám, jak to "tam" vypadá atd. Zpočátku sotva stačím se všemi komunikovat. A pak to pomalu vyhasíná. Oni už vědí, že se mám dobře nebo i skvěle, někdy, že tady snad přežiju ve zdraví. Až najednou přijdou večery, kdy se není s kým pobavit. Nikdo na facebooku, skype mlčí, icq... Icq už snad nikdo nepoužívá, ne? Jednoduše, ano, "no one cares about me". A není nikdo, koho bych se mohla vyptat já. Tedy v živém rozhovoru.
Ale to není celé. Kdyby to bylo jen tohle, tak sem nebudu dávat obrázek Pětky Pohárů (viz obr. vpravo dole). To by stačilo jen na Čtyři Poháry. Pokud toto někdo čte a ten někdo nezná tarot, tak se mu omlouvám, ale tenhle blog nemá za cíl vysvětlovat tarotové karty. Aspoň ne přímým způsobem. A proto nechť se tento případný tarotu neznalý čtenář spokojí s tím, že Pětka Pohárů vyjadřuje skutečný a hluboký smutek, kdežto pohárová Čtyřka je pouze taková rozmrzelost rozmazleného dítěte.
Proč tedy ta Pětka? Toho už jsem se dotkla výše, hned na začátku, v první verzi tohoto článku. A přes tu zevní osamělost jsem se propracovala k tomu smutku, který tříme v hloubi mé bytosti. Tedy je to smutek z nenaplněné touhy srdce. A, abych byla skutečně upřímná, měla bych napsat, že netoužím jen po tom dávat lásku, ale ráda bych byla i milovaná. Ano, já jsem. Vím, že jsem milována několika nejbližšími lidmi. Ale některé podoby lásky teď v životě nezažívám, vlastně některé jsem ještě nikdy nezažila a možná ani nezažiju (nebudu tajnůstkařit, mám na mysli lásku mých vlastních dětí). I když záleží dost na mě, jak se zařídím, to ano. A to tady teď taky nechci rozebírat. Jen jsem chtěla sdílet svůj smutek.