Myslím, že se mi konečně podařilo to zhroucení. Sice začínalo pozvolna už před pár dny, ale až teď mám pocit, že skutečně probíhá. Hurá, měla bych říct. Jenže není to příjemné, když jsem právě v tom procesu. Ale, jak měl snad říct Churchill, když jsi v pekle, nezastavuj se! (nebo tak nějak). A proto zkouším pokračovat v cestě, sice pomalu, ale jistě. Krůček po krůčku, skrz temný les, na jehož konci jistě čeká světlejší místo. Zasvitlo mi už včera večer. Po dlouhé době jsem se přinutila k fyzickému cvičení (předchozí dny jsem na ně neměla ani pomyšlení, jen jsem si četla nebo unavená polehávala), a to mi o dost zvedlo náladu. Takže endorfiny mi, zdá se, fungují.
Nebaví mě se nějak "utápět v žalu", nemám ráda sebelítost, ačkoliv se k ní sama někdy uchyluju. Nelíbí se mi, když jsem ve stavu, že nejsem schopná pamatovat na ostatní. Jen si v noře lízat rány. K čemu to je? Jenže někdy je to prostě nezbytné. Když už to nechám dojít do takové fáze, tak si pak prostě musím projít tímhle "peklíčkem". A peklo opravdu extistuje. Každý se do něj někdy dostaneme. Za života. Je to totiž stav mysli. Jde jen o to nezůstávat v něm příliš dlouho. To už je zhoubné.
A já se teď potřebuju potkat se svými stíny, a tak jim jdu vstříc. A snažím se v nich poznat sebe. Neodmítat je. A postupně ze mě odpadávají různé kousky. Ne, nemám lepru nebo jinou štítivou nemoc. Na fyzické úrovni drží všechno pohromadě. Ovšem já se přetvářím. Ten rozklad je ale dost pomalý. I když, někdy může trvat i roky! Takže tohle, čím momentálně procházím já, je docela v pohodě. Ono taky záleží, jak se k tomu kdo staví, ale to už je věc jiná.
Netuším, jaká z tohoto procesu vyjdu. Ale cítím, že teď kulminuje a brzy bych tedy měla vyjít v nové podobě. I když, v nové podobě... Každé ráno jsem vlastně trochu jiná. Každý jsme, ať si toho jsme nebo nejsme vědomi. A já jsem za ty proměny ráda, protože nechci stagnovat. Sice to bolí, no jo, ale to k tomu už tak nějak patří.
Také ale cítím, že nějakou tu bolest si s sebou ponesu dál. Některá přetrvá, neboť se dotýká hlubokých částí mé bytosti. Vnější podmínky odstranění té bolesti nepřejí, a tak mi nezbývá než ji přijmout.
