Na hladině klid

Tento příspěvek nebude úplně v duchu prvotního záměru tohoto blogu, ale myslím, že je to naprosto v pořádku. Ostatně jako samsára a nirvána nemůžou existovat jedna bez druhé (nebo, chcete-li, každá mince má dvě strany), tak i neurotička se může občas uklidnit. A tak to mám dnes. Chtělo by se mi nazvat tenhle příspěvek např. Vyčistěno nebo tak nějak, ale obávám se, že někde v hloubi ještě doutná (nebo uhasíná??) bouře. Proč? No protože včera to samozřejmě nedoběhlo. Nezhroutila jsem se podle plánu. Samozřejmě. Co jiného jsem mohla čekat. Když mi v raném mládí (nebo prostě v dětství, ale v takové době dětství, ze které si už všechno dobře pamatuju) zemřel otec a bylo mi to rodinou oznámeno, tak jsem nebrečela. Ani se jinak nehroutila. Zachovávala jsem (už tehdy!) totiž důstojnost a nechtělo se mi dělat před ostatními nějaká dramata. A řekla jsem si, že s tím počkám, až budu sama doma, tj. cca 2 dny. A pak že se jako vybrečím. Samozřejmě, když na to přišlo, tak se žádné záplavy slz nekonaly. Hroucení na povel prostě jaksi nefunguje. Nic nového pod sluncem, že? Já vím. Funguje mi to jenom v případě, kdy ten tlak ve mně je příliš veliký a stále přetrvává a já ho stěží zvládám potlačovat, abych mohla zvládat své aktuální role v zevním světě. Ovšem mně se včera podařilo přes den trochu upustit páru, a tak večer už jsem byla relativně klidná. Smířená. Přistoupila jsem na to, že věci vždycky nejsou tak, jak si je naplánuju. Nebo spíš většinou. Už mi (dávno) není 20, tak bych už sakra mohla být poučená... Jenže na to jsem příliš konzervativní a zároveň v něčem xenofobní. To vlastně souvisí. A přitom stačí tak málo! Prostě přepnout. Jak prosté! Nebude to tak, ale bude to trochu jinak. Sice zatím není jisté jak, ovšem to se ukáže. Brzy. Snad. Až přijde správný čas. Správný čas. Čas... Když nemůžeš změnit předmět (záležitost, cosi), můžeš změnit svůj postoj k tomu, říká můj učitel. A má pravdu. Díky, Drahocenný.