Jako klíště

Jako klíště těsně před odpadnutím ze svého hostitele, tak nějak si teď připadám. Ne tak veliká (relativně) ani tak najedená, ale tak nacucaná. Nejsem ale plná krve jako to klíště, ale plná vody. Tedy, nemyslím své fyzické tělo, to má vody přibližně tak, jak tomu obvykle u lidí bývá. Ale mé emocionální tělo je plné vody, jako mrak těsně před deštěm. Ano, to jsem se ze včerejška příliš neposunula. Jenže umírání je proces, někdy trvá sakra dlouho. Než si bytostně připustím, že je opravdu konec. Že už nebude žádné "dál" a "příště". Žádné vize do budoucna. Ano, opět nežiju přítomností. Jen se utápím ve svém žalu. Z vyhořelé lásky. Sice jsem měla pochybnosti, zda je to opravdu láska, jestli to není jen jedna z mnoha mých iluzí. Ovšem, říká se, že skutečnou hodnotu věcí si uvědomíme, až když je ztratíme. Jenže to vlastně pořád neznamená, že teď netruchlím pro tu svoji iluzi, že. Ale skutečná láska je jen jedna. A té se budu držet. Tu v sobě hledat, rozvíjet a snad ji i, v přiměřené míře, vysílat do okolí. Nevnucovat, jen nabízet. Být jako fontána, která má vodu úplně pro všechny bytosti, které by se z ní chtěly napít. A já k tomu dospěju. Jen si nejdřív potřebuju projít tím smutkem. Slovy Radůzy: Chci oplakat to dobře a pak už se s tím nevláčet!