|
Tento příspěvek nebude úplně v duchu prvotního záměru tohoto blogu, ale myslím, že je to naprosto v pořádku. Ostatně jako samsára a nirvána nemůžou existovat jedna bez druhé (nebo, chcete-li, každá mince má dvě strany), tak i neurotička se může občas uklidnit. A tak to mám dnes. Chtělo by se mi nazvat tenhle příspěvek např. Vyčistěno nebo tak nějak, ale obávám se, že někde v hloubi ještě doutná (nebo uhasíná??) bouře. Proč? No protože včera to samozřejmě nedoběhlo. Nezhroutila jsem se podle plánu. Samozřejmě. Co jiného jsem mohla čekat. Když mi v raném mládí (nebo prostě v dětství, ale v takové době dětství, ze které si už všechno dobře pamatuju) zemřel otec a bylo mi to rodinou oznámeno, tak jsem nebrečela. Ani se jinak nehroutila. Zachovávala jsem (už tehdy!) totiž důstojnost a nechtělo se mi dělat před ostatními nějaká dramata. A řekla jsem si, že s tím počkám, až budu sama doma, tj. cca 2 dny. A pak že se jako vybrečím. Samozřejmě, když na to přišlo, tak se žádné záplavy slz nekonaly. Hroucení na povel prostě jaksi nefunguje. Nic nového pod sluncem, že? Já vím. Funguje mi to jenom v případě, kdy ten tlak ve mně je příliš veliký a stále přetrvává a já ho stěží zvládám potlačovat, abych mohla zvládat své aktuální role v zevním světě. Ovšem mně se včera podařilo přes den trochu upustit páru, a tak večer už jsem byla relativně klidná. Smířená. Přistoupila jsem na to, že věci vždycky nejsou tak, jak si je naplánuju. Nebo spíš většinou. Už mi (dávno) není 20, tak bych už sakra mohla být poučená... Jenže na to jsem příliš konzervativní a zároveň v něčem xenofobní. To vlastně souvisí. A přitom stačí tak málo! Prostě přepnout. Jak prosté! Nebude to tak, ale bude to trochu jinak. Sice zatím není jisté jak, ovšem to se ukáže. Brzy. Snad. Až přijde správný čas. Správný čas. Čas... Když nemůžeš změnit předmět (záležitost, cosi), můžeš změnit svůj postoj k tomu, říká můj učitel. A má pravdu. Díky, Drahocenný.
 |
|
...v úzké návzanosti na Zhroutit  A tak jsem za ten déšť vděčná - voda spouští vodu a mně se může aspoň trochu ulevit. Ne, ještě jsem se nezhroutila, přecejen - pořád ještě potřebuju udržet pracovní morálku, aspoň v přiměřených mezích. Ale i to málo je dobré. Je potřeba radovat se z maličkostí, ne? Ještě ke všemu jsem zašlápla mouchu! Ležela na zemi blízko mého stolu, od rána jsem ji viděla, jak se sotva plazí. Včera jsem ji totiž vytáhla polomrtvou ze skleničky s vodou na kytky. A vypadala, že se zvetí. A dnes leží na zemi. Živá. Aspoň tak napůl, zdálo se mi. Celé dopoledne jsem se jí úspěšně vyhýbala. Jenže před chvílí, v jednom slzavém záchvatu, jsem ztratila bdělost - vnitřní, ale i tu vnější, měla jsem prostě rozpito... A najednou "křup!". A z mouchy je mastný flek. Ach jo. Vážně mě to mrzí. Nedělám si srandu. Nerada beru život. Jakýkoliv. Ať je to moucha nebo něco většího. No jo, jsem přecitlivělá. Dnes obzvlášť.
|
|
Potřebuju se zhroutit! Zhroutit se, abych se mohla znovu složit. Bez toho se nepohnu dál. Jenže nejde to. K tomu, abych se mohla v klidu zhoutit, potřebuju bezpečné prostředí. Jako zlobivé zuřící dítě, které se v pevném matčině obětí rozpláče. A pak se uklidní. OK, nepotřebuju nutně matčinu náruč. Ani náruč kohokoliv jiného. Bylo by to sice fajn, ale kde nic není, ani Smrtka nebere. Takže si klidně vystačím sama. Stačí mi právě to jediné - bezpečné prostředí. A to se nehledá lehce. Bezpečné prostředí není v práci, kde musím alespoň obstojně fungovat a v zájmu zachování důstojnosti udržet jisté dekórum. Doma nebo mezi přáteli to taky není snadné. Všude je totiž pořád někdo jiný, kdo zrovna potřebuje podpořit. A tak já, někdy snad i nezávisle na mojí vůli, v sobě seberu všechnu sílu a optimismus a nadhled a podporuju. A naslouchám. To někdy úplně stačí. Většinou to funguje. V takových situacích prostě najíždím na podporujícího autopilota. A je to skvělé, mohlo by se zdát. Myslím teď pro mě. Jaké je to pro druhou stranu, to hodnotit nemůžu. Taky se to liší případ od případu. Ale u mě samotné - paráda, ne? Najedu do *všechnobudedobré,uvidíš* hladiny, a tak bych pak sama měla být v pohodě. No jo, jsem, jenže jak dlouho! Pouze do té doby, než se rozloučím se snad utěšeným předchvílítrpícím. A pak do toho zase spadnu. Proto se potřebuju konečně zhroutit, nebo se v tom budu pořád motat! Prostě se rozpadnout a znovu vytvořit. Ne slepit. Vytvořit. Čistě, bez slepovaných míst. Znovu povstat jako Fénix. Třeba to vyjde dnes večer...  Držte mi palce... |